Z práce starosty Franze Fassla žije Jesenice dodnes. Jeho zásluhou vyrostla ve městě na přelomu 19. a 20. století nová škola, moderní vodovod nebo železniční trať.
Statistika mluvila jasně – oblasti, kam vede železnice, vzkvétají, zatímco oblasti, kam nevede, se propadají do hospodářské zaostalosti. Jesenice železnici neměla. Mladý sedlák Franz Fassl, který se v roce 1888 stal ve svých třiceti pěti letech starostou města, si proto umínil, že udělá vše pro to, aby tento nedostatek napravil. Výsledkem jeho snažení bylo vybudování nejdelší lokální železniční tratě v celém Rakousku-Uhersku, která vedla z Rakovníka přes Jesenici do Bečova a Bochova. Úsek z Rakovníka do Žlutic byl uveden do provozu v roce 1897 a zbývající část do Bečova a Bochova o rok později. Díky této 132 kilometrů dlouhé lokální trati a na ni navazující dálkové železnice získala Jesenice moderní dopravní spojení do Prahy, Plzně nebo Mostu, které usnadnilo cestování a především otevíralo nové odbytové možnosti místnímu průmyslu i zemědělství. Železnice také pomohla Jesenici naplno rozvinout její doposud pouze dřímající rekreační a turistický potenciál. Město se díky železnici stalo snadno dostupným a vyhledávaným letoviskem, jehož přitažlivost Fassl podporoval z pozice starosty města nebo zakladatele místního okrašlovacího spolku budováním vycházkových cest, tenisových kurtů nebo přestavbou hostince U Zeleného stromu na reprezentativní Městský hotel. Franz Fassl se zasloužil také o vybudování nového vodovodu, postavení nové školní budovy nebo okresního chorobince, ale také o otevření první mateřské školy v širokém okolí (1890) nebo městské spořitelny. Modernizoval silnice, přeměňoval nevzhledná městská zákoutí na útulné parčíky a ozdobil náměstí impozantním sloupem Nejsvětější Trojice. A v neposlední řadě věnoval část svého pole místním průkopníkům kopané na vybudování prvního fotbalového hřiště ve městě.
Zdroj fotografie: archiv Romana Hartla
Jezuitský kněz, podílník na založení kostela sv. Petra Canisia ve Vídni, zpovědník arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho rodiny.
Eduard Fischer se narodil v Jesenici v roce 1846, v domě čp. 61 v dnešní Krtské ulici, do rodiny tkalce Antona Fischera a jeho ženy Terezie. Vystudoval jezuitský chlapecký seminář v Bohosudově v severních Čechách a ve svých osmnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. Na kněze byl vysvěcen roku 1877. Působil na několika jezuitských školách jako vychovatel a prefekt, potažmo generální prefekt (duchovní vůdce studentů a jejich zpovědník) a současně jako lidový misionář a kazatel v Rakousku a německy hovořících oblastech Čech. Eduardu Fischerovi je připisován podnět k založení jezuitského kostela svatého Petra Canisia ve Vídni, ve kterém pak, po jeho dokončení v roce 1904, působil až do své smrti jako oblíbený kazatel. Eduard Fischer byl také zpovědníkem rodiny následníka trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, který společně se svou manželkou Žofií Chotkovou zemřel na následky atentátu v bosenském Sarajevu v červnu 1914 a jenž se stal roznětkou první světové války.
Zdroj fotografie: archiv Romana Hartla
Volyňská básnířka
Bá
snířka Antonie Hřibovská se narodila ve volyňském městě Dubno, které leží na území dnešní Ukrajiny. Byla pravnučkou českých osadníků z Kutné Hory, kteří ve druhé polovině 19. století přišli s mnoha dalšími Čechy do carského Ruska jako zemědělští kolonisté. Za druhé světové války okupovalo Volyni nacistické Německo. Místní obyvatele odváželi nacisté na otrocké práce do Německa nebo k likvidaci do koncentračních táborů. V jednom z transportů, vypraveném z Dubna zkraje roku 1944 se nacházela i Antonie Hřibovská se svým manželem a sedmiletou dcerou. Transporty směřovaly nejprve do rozdělovacího tábora v okupované polské Přemyšli, kde se rozhodovalo o jejich dalším osudu. Cestou do Přemyšle přesvědčila Antonie svého manžela, aby využil příležitost a společně s dalšími muži z vlaku utekl. Za trest zařadili nacisté Antonii a její dceru do transportu, mířícího do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Ještě před odjezdem transportu z Přemyšle se však oběma podařilo uprchnout za pomoci Poláků, kteří v rozdělovacím táboře pracovali. Po válce využila rodina Hřibovských možnost odejít ze Sovětského svazu v rámci hromadné repatriace volyňských Čechů do Československa. Usadili se v Jesenici, kde žili od roku 1967. Vedle veršů a krátkých próz, rozptýlených v časopisech, vydala Antonie Hřibovská vlastním nákladem tři sbírky básní a vzpomínek.
Zdroj fotografie: Reprodukce z knihy Antonie Hřibovské "Soumraky a úsvity"
Malíř, který na svých obrazech zachycoval rodnou Jesenici.
Častým námětem obrazů jesenického rodáka, německého malíře-samouka Wernera Kauera byl jeho rodný dům v Koželužské ulici, která je dnes součástí Mírového náměstí. Malebný venkovský dům s plaňkovým plotem a „volskými oky“ na střeše maloval podle vzpomínek a starých fotografií, neboť po nedobrovolném odchodu z Jesenice po druhé světové válce žil v Německu. Vedle rodného domu, který v Jesenici bohužel již nestojí, oživoval na svých akvarelech, olejomalbách nebo tušových kresbách i další jesenická zákoutí, například náměstí, Velký rybník nebo kino Hubert. Některé Kauerovy obrazy věnovala malířova neteř v roce 2022 muzeu v Jesenici, kde byly poprvé představeny veřejnosti o rok později. Galerii vybraných Kauerových jesenických obrazů si můžete prohlédnout v internetové encyklopedii Wikipedia.
Zdroj fotografie: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kauer-Selbstportr%C3%A4t_Werner_Kauer.jpg
Zakladatel továrny na výrobu obuvnického kování v Jesenici a úspěšný obchodník, jehož jméno nesl jeden z prvních pražských obchodních domů.
Syn kováře z Tlestek u Jesenice se vyučil prodavačem ve známém pražském železářství U Rotta. V roce 1852 převzal jako samostatný živnostník zavedený železářský obchod v dnešní Melantrichově ulici poblíž Staroměstského náměstí. Zaměřil se na prodej potřeb pro obuvníky, sedláře, řemenáře a truhláře. Vedle prodeje se věnoval i výrobě - založil malou továrnu na výrobu obuvnických podkůvek v Jesenici a výrobnu floků v Českých Budějovicích (floky = dřevěné hřebíčky, které sloužily stejně jako železné podkůvky ke zpevnění podrážek). V sedmdesátých letech Lüftner zakoupil dům na rohu Příkopů a Havířské ulice, ve kterém otevřel svůj druhý pražský obchod, zaměřený v tomto případě na domácí potřeby. Za společníky přijal své syny Karla mladšího a Franze, jejichž přičiněním pak obchod rychle rostl a rozšiřoval svou nabídku o další druhy zboží. V roce 1896 se rostoucí Lüftnerova prodejna domácích potřeb přestěhovala z Příkopů do vlastního domu na Václavském náměstí. Karl Lüftner zemřel v roce 1897, nedlouho po otevření prodejny na Václavském náměstí. O půl roku později zemřel i jeho nejstarší syn Karel mladší. Ve vedení prodejen na Václavském náměstí a v Melantrichově ulici pak pokračoval druhý syn Franz a další Lüftnerovi potomci. Koncem 20. let se Franz Lüftner, tou dobou již výhradní majitel velkoprodejny na Václavském náměstí, odhodlal k její nákladné a velkorysé přestavbě do podoby několikapatrového moderního obchodního domu. Otevřen byl v říjnu 1929 jako jeden z prvních v Praze. Ve svých téměř třiceti odděleních nabízel vše od specializovaných potřeb pro řemesla až po kuchyňské nádobí nebo sportovní vybavení. Obchodní dům Lüftner zanikl během velké hospodářské krize ve třicátých letech. Osobnosti Karla Lüftnera se věnuje muzeum Jesenická továrna, které se nachází v autentických prostorách Lüftnerovy jesenické výrobny obuvnického kování.
Zdroj fotografie: Reprodukce z Prager Presse 2. 6. 1929
Kněz, který se zasloužil o rozvoj včelařství v Čechách.
Tento rodák z Kadaňska byl zakladatelem prvního včelařského spolku v rakouském mocnářství, autorem učebnic pokrokového včelařství a vynálezcem praktických včelařských pomůcek, především mechanického stroje na výrobu slaměných úlů vlastní konstrukce, takzvaných „princštoků“. Slaměné úly doporučoval Oettl na základě vlastního výzkumu jako „po všech stránkách lepší“ náhradu za tehdy používané úly, zhotovované z dřevěných špalků. Oettl byl katolickým knězem, včelařství se věnoval jako svému koníčku od třicátých let 19. století. Jeho prvním působištěm po vysvěcení na kněze byla Jesenice, kde ve funkci kaplana setrval od podzimu roku 1830 do konce léta roku 1831. Od roku 1849 byl farářem v Buškovicích u Podbořan, kde v roce 1852 založil první včelařské sdružení v rakouské monarchii - Landesverein zur Hebung der Bienenzucht Böhmens (Zemská jednota pro povznesení včelařství v Čechách). V hodnocení Oettlova mnohostranného přínosu k rozvoji tuzemského včelařství napsal v roce 1875 časopis Bienenvater aus Böhmen, že z „nevýnosného odvětví, založeného na štěstí a pověrách,“ se díky Oettlovi stal „spolehlivý a vydatný zdroj příjmů, který se opíral o praktické a ověřené poznatky“.
Zdroj fotografie: Reprodukce z knihy Wenzela Rotta Der politische Bezirk Podersam (1902)
Zakladatel dětského domova „Heimat für Heimatlose“ v Jesenici, zachránce opuštěných a nechtěných dětí.
Evangelického duchovního a rodáka ze saského Eschdorfu přivedla k rozhodnutí založit dětský domov dramatická událost, která se odehrála za první světové války. Reinhard tehdy působil na evangelické faře v Hořovičkách nedaleko Jesenice. Jednoho dne zabušila na dveře fary zoufalá žena se třemi dětmi ve věku od 1,5 roku do 11 let. Prohlásila, že není schopná se o všechny své děti postarat a pokud jí někdo nepomůže, děti utopí. Reinhard a jeho žena se ujali dvou mladších dětí, starší dceru si žena ponechala u sebe. Manželé Reinhardovi pak přijali ještě několik dalších opuštěných a nechtěných děti. Některé ubytovali na faře, ostatní v sousedním pronajatém domku. Další děti musel Reinhard kvůli nedostatku místa odmítnout, mezi nimi i dívku Fany, o jejíž umístění v Hořovičkách ho požádaly řádové evangelické sestry z jeho rodného Saska. Fany později zemřela na ulici. Její smrt Reinhardem hluboce otřásla a přísahal si, že již nikdy žádnému dítěti v nouzi pomoc neodepře. Sepsal příběh dívky Fany do podoby povídky, která se pak stala základem jeho úspěšné kampaně za získání peněz na pořízení velkého domu pro účely plnohodnotného dětského domova. V roce 1920 zakoupil Reinhard budovu bývalého Kirtschlova hotelu na náměstí v Jesenici a v něm po nezbytných úpravách otevřel v roce 1921 dětský domov „Heimat für Heimatlose“. V domově zavedl výchovu v malých rodinných skupinách, čímž dalece předběhl svou dobu. Během následujících necelých dvaceti let poskytl „Heimat für Heimatlose“ náhradní domov údajně až stovkám opuštěných a nechtěných dětí. Po připojení Jesenice k hitlerovskému Německu v roce 1938 nacisté dětský domov uzavřeli. Walther Reinhard zemřel v roce 1947 v bavorském Untermaggerbeinu.
Zdroj fotografie: Heimatstube Podersam-Jechnitz Kronach
Vrcholový manažer předních amerických hotelů, oceňovaný jako mistr svého oboru, který vnesl do prostředí amerického luxusu evropskou pohostinnost a noblesu.
Erik Worscheh se narodil v Bezdružicích v západních Čechách. Jeho rodiče se v roce 1925 stali nájemci Městského hotelu v Jesenici, který pak pod svým jménem provozovali až do roku 1945. Díky svému jazykovému nadání uvažoval Erik o povolání diplomata, nakonec se však vydal ve stopách svých rodičů. Vyučil se v rodinném hotelu, v letech 1936‒1938 získával praktické zkušenosti v karlovarských grandhotelech. Po skončení druhé světové války jeho rodiče o hotel v Jesenici přišli a kvůli své německé národnosti museli i se svými dětmi opustit Československo. Erik odjel v roce 1951 do Spojených států, kde se přes práci kuchyňského pomocníka a řadového číšníka vypracoval během jediného roku až na pozici vrchního číšníka v luxusním hotelu Mission Inn v kalifornském Riverside. Od roku 1955 pracoval na vrcholných manažerských pozicích v hotelech řetězce Hilton, nejprve v Los Angeles a poté v obřím hotelu Shamrock v Houstonu. Ten pak v roce 1966 vyměnil za konkurenční (a ještě větší) hotel AstroWorld a v roce 1972 za prominentní soukromý houstonský klub obchodníků s ropou Petroleum Club, který řídil z pozice generálního manažera až do svého odchodu do penze v roce 1986. Během svého třicetiletého působení v elitních amerických hotelích obsluhoval Erik Worscheh dlouhou řadu světoznámých osobností, včetně prezidentů Trumana a Eisenhowera, britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové, anglické princezny Anny, maršála Montgomeryho, zpěváka Franka Sinatry nebo astronauta Jima Lovella.
Zdroj fotografie: Erik Worschech na obálce své autobiografické knihy "At Your Service"
Opravený vstupní prostor k DPS
Jesenice se nachází v nejzápadnějším cípu Středočeského kraje na rozhraní s kraji Plzeňským a Ústeckým, přibližně 20 km západně od Královského města Rakovník. Městečko leží v Rakovnické pahorkatině v nadmořské výšce 459 m. n. m. (náměstí).
Interaktivní a velmi snadno ovladatelný informační zdroj o hospodaření pro občany a vedení obce.
